Máš za sebou bohatou kariéru jak hráčskou, tak trenérskou. Jaký je pro tebe TOP hokejbalový moment?
Těch Top momentů je opravdu hodně. Zažil jsem za 28 let s hokejbalem plno nádherných chvil. Určitě jsou to týmová vítězství. Hráčský titul mistra světa v Litoměřicích a trenérský titul na MS v Plzni před 6,5 tisíci diváky nebo titul v extralize s Pardubicemi. Ale hokejbal mi dal i plno nových kamarádů a nekonečné množství zážitků.
Když se vrátíš na začátek tvé kariéry do roku 1994, co nebo kdo tě k hokejbalu přivedl a jak tenkrát vypadaly regionální a celorepublikové soutěže?
Když jsem skončil na vojně, tak za mnou přišel kamarád, že chodí v neděli odpoledne hrát bandy mezi garáže v Chrudimi. My to hráli "za barákem stále" v mládí a neváhal jsem. Bavili nás to tak, že jsme začali chodit i soboty. Gólmani sehnali výstroj a mělo to úroveň. Pak nám řekl jeden kluk, že se hraje v republice organizovaný hokejbal. Jeli jsme spolu za starým panem Pavlovcem do Pardubic, ten nám řekl co je potřeba k založení klubu. A tak vznikl Jokerit Chrudim. Můj vzor Ota Janecký hrál za Jokerit Helsinky a tak název byl jasný. Začínali jsme v krajském přeboru, každý rok postoupili a za tři roky byli v extralize! Před první sezónou jsme byli na turnaji v Poličce, tam si mě všiml Pavel Štefka a já ty první tři roky hrát souběžně nižší soutěž za Chrudim a extraligu za Kometu Polička. Moc rád na ty tři roky vzpomínám. Byla tam skvělá parta výborných hokejbalistů. Ale to i v Chrudimi, což dokladují každoroční postupy. Tentokrát byli čtyři ligy, extraliga, I.liga , II. liga, krajský přebor . Hrálo se ve čtyřech, bez přileb, v teplákách s tenisákem. Čas byl 3 x 12 minut, ale hráli se dva zápasy denně, kvůli úsporám. Takže třeba v 10 h v Pardubicích a ve 14 v Jihlavě. Takže já hrál v sobotu dva zápasy extraligy a v neděli dva zápasy za Jokerit.
Slušné vytížení, to si současní hráči už asi nedovedou představit. Můžeš se zmínit o nějakém spoluhráči, s kterým jste tenkrát proháněli soupeře a je v současné době ještě aktivním hokejbalistou, nebo trenérem?
V Jokeritu v lajně se mnou hrál Luboš Menc a chytal nám Petr Menc, oba ještě hrají. A potom už s námi hrál brácha Radek. V Poličce ještě nedávno hrál Roman Schauer, který patřil ve své době se Standou Bartošem k nejlepším útočným dvojkám v republice.
Tvůj první TOP moment je MS 1998 v Litoměřicích, kde tým ČR získal první zlaté medaile. Jak vnímali hráči a hokejbalová veřejnost nominaci hokejových osobností, jako byl například Čaloun, Salfický, nebo Kaňkovský. A jaká byla jejich role v týmu?
Tenkrát ještě nebyli sociální sítě ani hokejbalový web, takže se těžko říká jak to komentovala veřejnost. Ale kluci Ríša Král, Petr Kaňkovský, Dušan Salfický hokejbal hráli, před MS absolvovali všechna soustředění, takže to nebylo až tak překvapivé. Navíc to byli nejen hokejbalové, ale i hokejové osobnosti. Byla to i reklama pro hokejbal, díky nim tam byla ČT a finále přišlo 2 500 diváků. Navíc jsme o nich mohli okoukat jak se připravují profesionální hráči. A v neposlední řadě to byli super kluci do kabiny, kteří si na nic nehráli. Jejich role byly samozřejmě jedny z nejdůležitějších. Dušan jednička v bráně a kluci hráli v první pětce. Dnes už je ta situace samozřejmě trochu jiná.
Když už jsi to nakousl, máš informaci, jak tehdy probíhala nominace hráčů a můžeš to srovnat se současným dvouročním cyklem?
Jak probíhala nominace úplně nevím, byl jsem jen hráč. Na klub přišlo, že jsem byl nominován. Příprava byla cca roční, hrálo se MS, nebo ME každý rok.
Co tě napadne jako první, když někdo řekne MS Plzeň 2009?
Na hokejbal neskutečná atmosféra v hledišti i mimo halu na všechny zápasy a 6 500 tisíce ve finále. A samozřejmě Novasovu rozhodující ránu v prodloužení finále.
Někde jsem zachytil, že Petr Novák snad už na ta závěrečná střídání ani jít nechtěl. Jaká byla atmosféra v týmu před prodloužením? Věřili jste si a chtěli rozhodnout, nebo tak trochu čekali na nájezdy?
O tom ani nevím. Petr byl tahoun týmu a kapitán, takže jsme s ním počítali do těch rozhodujících momentů. Chtěli jsme to rozhodnout a věřili jsme si, diváci nás neskutečně za vítězstvím hnali.
Tvé dosavadní největší úspěchy spojuje jedno jméno a to Leoš Rak. V Litoměřicích asistent trenéra, v Plzni trenér hlavní. Jak na něj vzpomínáš a vybral by sis ho do současného realizačního týmu mužské reprezentace?
Leoš byl určitě velká trenérská osobnost. Dokázal toho opravdu hodně. Byl dost tvrdý a vyžadoval disciplínu. Je velká škoda, že odešel tak mladý. Nemyslím to ve zlém, ale nevybral bych si ho do svého RT. Potřebuji si sednout i lidsky a na některé věci jsme měli hodně rozdílný pohled. Ale to v žádném případě nesnižuji jeho um a úspěchy. V Litoměřicích byl hlavní trenér Marek Pek, který i napsal knížku pro trenéry hokejbalu a dodnes ji mám doma. Byla to první učebnice z které jsem čerpal v začátcích trénování.
V realizačních týmech seniorských reprezentací jsou už trenéři na skoro všechny herní situace. Jakou část týmu jsi měl v Plzni na starosti ty a jak máte kompetence rozdělené pro nadcházející reprezentační cyklus?
Já měl na starost útočníky, Jarda Pavlík obránce a Leoš to vše dozoroval a měl samozřejmě hlavní slovo. Teď máme pouze dvoučlenný trenérský tým, takže já mám útočníky a Sláva obránce. V U23 to samé, tam má beky Jarda Procházka a jako bývalý brankář má velké slovo při výběru v brankovišti.
A ještě poslední otázka k M2 2009. Co byl rozhodující faktor zisku zlatých medailí?
Asi nejde říct jeden faktor..turnaj byl perfektně zorganizovaný, bylo o nás parádně postaráno, cítili jsme obrovskou podporu celé republiky, v týmu byl dobrý mix zkušených hráčů s mladými a všichni táhli za jeden provaz. To se ukázalo třeba v semifinále, kdy jsme prohrávali se Slovenskem 0:2 a otočili to. Prostě se sešlo hodně věcí, ale všichni jsme tomu šli naproti.
Každý hráč by měl na sobě kontinuálně pracovat tak, aby byl platný svému týmu a v případě, že má reprezentační cíle, aby držel krok s konkurencí. Jak na sobě kontinuálně pracuje trenér?
Ctím pravidlo, že trenér by se měl neustále vzdělávat. Tempo hry i taktika se stále vyvíjejí a trenér by měl ty trendy zachytávat, případně vyvíjet sám. Já absolvuji několik trenérských seminářů ročně. Dívám se na hokejbalové zápasy, samozřejmě i jako trenér národního týmu. Ale sleduji taktiku i různé další věci. Sleduji i hodně příbuzný hokej a hodně mě zajímá práce trenéra na střídačce. Bavím se s ostatními trenéry i z jiných sportů. Čtu odbornou literaturu a hodně mě baví životopisy sportovců a úspěšných lidí. Těch mám doma hodně. Momentálně čtu knížku od zakladatele firmy Nike Phila Knighta Umění vítězit. Zajímá mě sport všeobecně a vždy přemýšlím co bych v hokejbale použil. Já si třeba tak 70 % cvičení sám vymýšlím, vždy reakce na odehraný zápas, nebo něco co se mi nelíbilo. Mě právě baví ta práce s týmem na tréninku.
Máš za sebou nějakou trenérskou zahraniční stáž?
Ne, to nemám. Pouze jsem byl na dva dny v akademii Red Bull v Salcburku. Nádhera.
V jakém slova smyslu?
Ve všem. Dvě hokejové hřiště, osm fotbalových, posilovna, venkovní posilovna, tělocvičny, internát, jídelna, vše na jednom místě. Různé trenažéry i laboratoř na rozbor krve kvůli tréninku. Ale hráči musí dodržovat nastavená pravidla a mít prospěch ve škole. Hokejové hřiště snímá asi 30 kamer a oni pak s hráči situace i z tréninku rozebírají. Mají to opravdu propracované.
Je něco takového možné v našich hokejbalových podmínkách? Nemám určitě na mysli kvantitu a kvalitu sportovišť, ale cestu, jakou se chce ten klub vydat. Dodržování nastavených pravidel, maximální vytížení sportovišť, využívání dostupných technologií?
Přál bych si to, ale bohužel to nevidím reálně. Ta akademie stála 2 miliardy korun. Samozřejmě dílčí věci se převzít můžou, ale nebudeme si nic nalhávat, plno věcí je o financích a my jsme amatérský sport. Na druhou stranu i v hokejbale už několik klubů se snaží s technologiemi pracovat. Mě se líbilo, že třeba ve středu tam měli bandy hokej na asfaltovém hřišti, několik kategorii dohromady, v jednom týmu různě staří hráči, hráli bez trenérů, prostě jako dříve za barákem. To samé fotbal. Tam se tvoří lídři, kreativita a hráči si to řídí sami.
Prošel jsi několik trenérských štací v nejvyšší hokejbalové soutěži. Prožil jsi nějaký okamžik, kdy sis řekl, že když už nic, tak tohle za to stálo?
Asi titul s Pardubicemi v roce 2016 a vlastně celý ten rok. Vyhráli jsme jako jediný v historii v jednom roce titul, Český pohár a Superpohár, kdy jsme porazili slovenský Martin 7:1. Ten tým fungoval neskutečně a moc rád na to vzpomínám. Ale já si užívám každý rok a v každém týmu.
Celé play-off ale byla velká řehole. Všechny zápasy(kromě druhého čtvrtfinále s Elbou), které jste tenkrát vyhráli, skončily výhrou až v prodloužení (popřípadě v samostatných nájezdech), nebo v základní části o gól. Velkou roli v tom určitě hrála síla týmu, ale i obrovský kus sportovního štěstí.
Myslím, že každé play off je řehole a trochu toho štěstí potřebujete. My tenkrát od gólmana až po posledního hráče táhli za jeden provaz. Ve finále na Kladně jsme hráli na čtyři lajny a byli tam mladíci a neznámý kluci. Hráli jsme strašně obětavě a kluci by jeden za druhého padli. Ale musíte tomu štěstí jít tvrdou prací naproti. A myslím, že můžu říct, že tady trénujeme poctivě. Od začátku jsem do kluků vtloukal tréninkovou morálku a tlačím na ně. A nesnáším trénink s jedním brankářem, máme to tak nastavené, že v Pardubicích se nám za těch 13 let ani jednou nestalo, že by byl jen jeden!! Tohle vše posouvá tým dopředu. I proto, bez vychloubání, už 10 let patříme ke špičce extraligy. A v tom roce si vše sedlo.
A jaké cíle máš s týmem letos? Po vítězném derby se Svítkovem jste čtyři kola před koncem základní části v tabulce třetí o bod za Letohradem.
Letos jako každý rok ty nejvyšší. Není to o tom, že by jsme mluvili o titulu, ale snažíme se pro to dělat vše. V základní části chceme skončit do 4.místa a pak v play off co nejdál. Extraliga se hodně vyrovnala, minimálně osm týmů může bojovat o nejvyšší příčky. Věříme a přejeme si hrát finále. To je svátek a makáme na to celý rok.
V posledních zápasech se na soupisce objevilo několik mladíků. Jak hodnotíš práci s mládeži v klubu?
Mám mladé hráče rád, pokud vidím snahu. V klubu i reprezentaci. Dokážou do hry vnést takovou dravost a zápal. V Pardubicích si troufám říct je práce s mládeží na vysoké úrovni. Je to od vedení až po trenéry. Když vidím na tréninku mini přípravek 40 - 50 dětí a 6 trenérů, tak to je něco úžasného. Ale i v dalších kategoriích. Podívej se kolik se za posledních několik let zapojilo odchovanců do A týmu. Máme skoro všechno své hráče a nemusíme mít 24 střídavých startů, anebo hráče z celé republiky. A přesto bojujeme dlouhodobě o čelo extraligy. To je známka a vysvědčení pro naše všechny trenéry. My v Áčku už jen slízneme tu smetanu. Za to patří všem trenérským kolegům můj velký dík a obdiv.
Od začátku nové sezóny se do práce v klubu zapojily i dvě klubové ikony, Pavel Kubeš a Jan Bílý. Jaké jsou jejich hlavní úkoly a podařilo se klukům už zavést nějaké novinky?
Já jsem za to hrozně moc rád. Zdeněk Bittner je skvělý předseda, ale nemá tolik času a kluci mají čerstvý drajf. Já v předsednictvu nejsem, tak úplně jejich úkoly neznám, ale Pája je přes finance a Honza herní věci. Ale dělají plno dalších věcí, opravdu se to rozhýbalo hodně. Naposledy se zřídila posilovna v areálu, což je za mě pecka. Zase nás to posune kus dopředu. Určitě je pozitivní, že celý klub funguje na aplikaci EOS a jsme všichni propojeni. Vedení, trenéři i hráči. A poslední akce Děti Nagana bylo za mě super. Radovan Smítka to vymyslel a s vedením zrealizovali. Přes 100 dětí, vedení, trenérů, hráčů i fanoušků v klubových barvách v kině, režisér Pánek, zástupce města a při posledním zápase děti fandily jak na stadiónu, prostě parádní atmosféra.
Letos tebe a celý tým reprezentace U23 čeká MS v Liberci. V jaké fázi je nominace hráčů a proč tato kategorie vůbec vznikla?
Tahle kategorie vznikla kvůli tomu, že hráči těchto ročníků přišli kvůli Covidu o MS U20. A víme, že pro tuhle kategorii je to dost důležité MS i s ohledem na další působení. Po MS by měla zaniknout. Nominace je už z větší části hotová, ale stále tam je několik volných míst. Sledujeme kluky, jak se jim teď daří, jak fungují a i k tomu přihlédneme. Forma by jim měla směrem k MS gradovat. V červnu nás čekají dvě soustředění a tam se to uzavře. Moc se těším, domácí MS je prostě jiné a výjimečné.
Nebylo by lepší tuto kategorii zachovat, třeba jen kvůli tomu, že budete mít důkladnější přehled o hráčích, kteří se následně mohou uplatnit v kategorii mužů?
Samozřejmě by to asi svoje výhody mělo, ale největší úskalí vidím ve financích. Hokejbal je amatérský sport a další kategorie je plno peněz navíc. Příprava, soustředění a hlavně MS. Letět do Kanady, nebo jet do Švýcarska je finančně strašně náročné. Úplně reálně to nevidím.
V poslední době tě dost věcí spojuje s Kladnem. Titul jsi s Pardubicemi získal na Kladně, oba tvoji reprezentační asistenti trénují Kladno a na podzim minulého roku ses zúčastnil MS veteránů, které se také konalo na Kladně. Jak na to s odstupem času vzpomínáš?
Kladno je také bašta hokejbalu a je pravda, že jsem tam zažil hodně věcí. MS veteránu bylo super. Hlavně jsme se potkali s kluky, proti kterým jsme před "mnoha" lety hrávali a užili jsme si to na hřišti, v kabině i na hotelu. Byla sranda, ale na druhou stranu to mělo také vysokou úroveň. Tyhle starý pardálové ukázali jak stále umí hrát. A mladý by měli vidět co se dělo v kabině. S kolika zraněními a bolístkami se nastupovalo, přeci jen na 6 zápasů za 5 dní už naše těla nejsou stavěná. Ale všichni bojovali co to šlo. A troufnu si říct, že od semifinále měla ta utkání extraligovou úroveň.
Tým Masters ČR, za který jsi nastupoval měl určitě na to, aby si nějakou medaili odvezl. Proč z toho nakonec byla brambora?
Opět si troufám říct, že jsme měli velkou kvalitu. A i ambice. V semifinále s Kanadou jsme bohužel v prodloužení udělali zbytečný faul a dostali rozhodující branku. Nechci to svádět na jednoho hráče, mohli jsme dát víc branek v základní době, ale ovlivnilo to utkání. A o 3.místo nám asi došly trochu síly i pod vlivem toho semifinále. Několik hráčů mělo velké zdravotní omezení a tak nám zbyla bramborová "medaile".
Byl zápas o třetí místo tvým posledním zápasem hráčské reprezentační kariéry, nebo bys chtěl končit jinak, třeba v nově vzniklé kategorii Masters 45+?
Poslední snad ne, třeba si zahraju v kategorii 45+ ještě nějaký zápas nebo turnaj. Ale s blížící se padesátkou je to náročnější. I když sportuju skoro každý den tenis, badminton, fitko, kolo, hokej, běh ,tak rána jsou bolavá. Láká mě hlavně hrát s bráchou a kamarády. Tak uvidíme.
Když by jsi měl říct jednu věc, která se ti na hokejbale líbí a jednu věc, která se ti naopak nelíbí?
Asi bych se zamyslel nad střídavými starty. Udělal bych je třeba jen hráčům do 23, nebo max 25 let. A taky omezil pohyb hráčů v rámci klubu v dospělých kategoriích. B tým nějakého klubu udělá sotva play off, pak tam jde hrát plno hráčů z A týmu a zkreslí to celou soutěž. Proč tohle ve čtvrté lize? Ti kluci co hráli celou sezónu si nezahrají, a ti co byli favoriti, ale porazili je extraligový hráči jsou naštvaní. Nejvíc mi ale vadí týmy, co si v mládeži, myslím třeba v žácích berou hokejisty i ze vzdálených měst. Proč? Naopak se mi líbí, jak se kluby posouvají v práci s mládeží, jak se zlepšují hráči a i hra je rychlejší a techničtější. Jsem rád, že jde hokejbal stále dopředu a vyvíjí se. Přál bych si, aby se minimálně extraliga hrála v halách. To by náš sport posunulo o velký kus dopředu. Přeji hokejbalu jen to nejlepší a jsem rád jeho součástí.
Autor rozhovoru: Jiří Voženílek
Autor fotografií: archiv Jiří Mašík
