Martin Bulva je ostřílený hokejbalový mazák, který má zkušenosti z působení v obou pardubických týmech. Jak ve svítkovských stars, tak i v současném HBC Pardubice. V Polabinách vede realizační tým, který vychovává hokejbalisty v kategorii přípravky a MŽ, a také se stará o mediální prezentaci klubu tak, aby byla obsáhlá, atraktivní a vyvážená pro všechny kategorie.

V týdnu jsi oslavil významné životní jubileum. Jak se v tomto věku cítíš a troufl by sis ještě na nějaký intenzivní sportovní výkon, třeba si s klukama zahrát za C tým?

Těžká otázka hned na úvod. Pokud si dobře pamatuji, poslední plnohodnotnou sezónu jsem odehrál za náš "C" tým. Tým byl dobře složený, ale po postupu přes ambiciózní Opatovice jsme pak bojovali spíše sami mezi sebou než se soupeřem z Chrudimi. Nyní už bych se na takovou sezónu necítil, jednak skrze svoji současnou kondici a dále pro obavu z případného zranění. Asi by mě spíše lákal nějaký turnaj veteránů, který bych už mohl ve 40 letech hrát, ne? Líbila by se mi nějaká nepravidelná turnajová forma. Vzhledem k tomu, že trénuji mládež, tak času není mnoho.

U nás v klubu zastáváš funkci šéftrenéra MŽ a přípravky. Jak jsi spokojený s velikostí realizačního týmu a prostorem, který tyto dvě kategorie pro trénink dostávají?

S velikostí realizačního týmu jsem spokojen, dovolím si říci, že jsme opravdu dobrá parta, která táhne za jeden provaz. Co se týká prostoru pro tréninky, tak náš klub již přerostl své hranice a není v klubu kategorie, která by si nepřála větší prostor pro své tréninky. Jsme však realisti, tak pracujeme s podmínkami tak, aby každá kategorie měla svůj prostor. Dále využíváme možnosti našeho areálu.

V ostatních, masovějších sportech, médii občas proběhne informace o napjatých vztazích mezi trenéry a rodiči, právě v mládežnických kategoriích. Jaké máš ty v tomto ohledu zkušenosti? Cítil jsi někdy od rodičů nějaký tlak?

Zmínil jsi to již ve své otázce, je to zřejmě tou masovostí těch sportů a pak s tím vzrůstá i tlak rodičů. Musím říci, že u nás máme rodiče velice rozumné a komunikace s nimi je dobrá. Nechávají nás pracovat a věří v naši koncepční práci s dětmi. Tlak jsem necítil a řeknu to otevřeně, snad to nebude znít moc ješitně, ale ani bych jej nepřipustil. Základ je mít důvěru od vedení klubu. Vedení si vybírá lidi do svých kategorií a ví co od daného trenéra může čekat. Žádný trenér však není víc než klub. Na druhou stranu jsme všichni pouze dobrovolníci, kteří obětují svůj čas pro děti, aby sportovaly. Na druhou stranu komunikace s rodiči zejména v mládežnických kategoriích je velmi důležitá, protože mnoho věcí právě ještě řídí rodiče a ti se řídí tím, zda je jejich dítě spokojené či nespokojené. Ve vyšších kategoriích již diskuze s rodiči potřeba není.

Když ti na tréninku běhá dvacet dětí, vidíš tam nějakého nového Honzu Bílého, nebo Pavla Kubeše? V mladších kategoriích to je spíš o zábavě, ale třeba mladší žáci už se výkonnostně profilují a tíhnou k nějakému postu.

Říci, že z někdo z mladých hráčů má na to být jako Honza Bílý, nebo Pavel Kubeš, je velmi těžké. Ta cesta je poměrně dlouhá a během ní může nastat spousta věcí. V kategorii mladších žáků, je několik velmi šikovných hráčů, ale jen to nestačí. Je potřeba mít správně nastavenou hlavu, chuť na sobě pracovat, být zdravý a samozřejmě mít i štěstí na své spoluhráče. Našim úkolem u mladších kategorií, je dát hráčům takový zaklad, aby jej mohli dále rozvíjet. Děti musí mít v sobě zájem naslouchat, kdo pravidelně trénuje a má zájem se učit se vždy posune.

Tvoje druhá doména v klubu jsou sociální sítě. Je to poměrně mladá disciplína v propagaci sportovních klubů. Jak si v ní náš klub vede?

Bylo to v roce 2017 hlavní odvětví, které jsem přišel do Alfy, na oslovení Jirky Kubeše, dělat a vydržel jsem u toho 5 let. Ke konci loňského roku jsem jej dělat přestal a nyní jsem se do toho zase vrátil. Dnes už mám však šikovné pomocníky v podobě Luboše Martana a jeho syna Tomáše. Myslím si, že naše kondice je dobrá. Samozřejmě může být vždy lepší, ale něco ovlivňují peníze a něco čas, protože všichni, co to děláme, kumulujeme v klubu různé funkce. Pro naše potřeby je dostačující. Mladí dnes jedou hlavně na Instagramu, Tiktoku atd., Facebook jako takový už ustupuje ze své největší slávy. Důležité je pro nás udržet kvalitu a četnost. Velkou vzpruhou jsou nově i rozhovory pod tvým vedením (Jirka Voženílek), kde se přibližuje našim členům práce v klubu či názory hráčů na různé herní období.

Sledujete nové trendy, nebo jak to dělají “někde jinde”?

Máme svoji představu, ale samozřejmě přirozeně každý, kdo něco dělá, ať je to cokoliv, by měl sledovat, co se děje v daném odvětví kolem něj. Spíše se díváme mimo hranice hokejbalových sítí, zde je velká kvalita. Od počátku mého působení v klubu jsme jeli klubová videa, které jsem nikde kolem nás v tu dobu neviděl, ať to byly upoutávky, rozhovory atd.. Novinkou byl vlastní klubový pořád "Na Modrý", který mapuje klubové dění za určité období. To je na poměry našeho sportu vcelku raritní. Za tuto letitou spolupráci velmi děkuji Petru Špačkovi a moderátorovi Tomáši Jirsovi, který však již v klubu nepůsobí. Stále hledáme novou tvář, která by se komentování zhostila.

Máš v tuto chvíli v hlavě nějaký nápad, jak klubovou prezentaci ještě zatraktivnit, nebo posunout na vyšší level?

Za mě je zejména důležité udržet nastavený standard. Samozřejmě lze vymyslet spoustu věcí, které by naše sítě posunuly dále, já však spíše vidím jako potřebné udržet kvalitu a četnost, kterou jsme nyní společně nastavili. Teď jsme s Lubošem a Tomem najeli nějaký režim a až se zaběhne, tak se můžeme bavit, co bude dál. Já mám velmi pozitivní vztah k videím, uvidíme kam bude směřovat naše cesta.

Jak jsme psali výše, máš pod sebou dvě kategorie přípravku a mladší žáky. Jak děti zvládají přechod z minihokejbalu na hru na celé hřiště a na co je se v této souvislosti důležité zaměřit při plánování tréninků?

Prvotně asi říci, že každý ročník je jiný a každý hráč je jiný. Hráč podstupuje tři velké fáze svého vývoje, přechod z mini do přípravky, kde pro ty menší špunty se z toho stává větší hra, kde už trénink začíná mít nějaký řád a dostávají do sebe veškeré základy herních činností jednotlivce, navíc u koncových ročníků rozvijí na plno svou motoriku. Další velký a možná největší přechod je čeká z přípravky do mladších žáků, kdy přechází z hry 3 na 3 ke hře 5 na 5. Učí se úplně jiný systém hry, kde již nemohou lítat všude, navíc hru omezuje celá řada do té doby pro ně neznámých pravidel. Hřiště je pro ně mnohem větší. Proto s postupnými kroky učení této hry začínáme u přípravky již v druhé části sezóny.

Na co se tedy v těchto kategoriích při tréninku nejvíc zaměřujete a jaká je filozofie výchovy hráčů?

Důležité je u těchto kategorií počet opakování, snažíme se také pracovat s detaily. Dětem vysvětlujeme, proč danou věc dělají, aby lépe pochopily smysl celého učení. Podstatný je pro nás zájem dětí se učit, bez něj posun nikdy nebude tak velký. V letošní sezóně nám vznikla velká provázanost mezi kategoriemi, která posouvá hráče nahoru. V průběhu sezóny jsme vytvořili Junior Alfa program, který jasně definuje nastavené procesy ve výchově naší mládeže. Jsme sportovci a děti znají výsledek zápasů, který hrají a my je v tom nebudeme omezovat, jde pouze o to, jakou váhu tomu výsledku my trenéři dáme. Našim cílem není být mistry přeboru přípravek nebo mladších žáků. Náš úkol je jediný, dát hráčům takový individuální základ, aby na něj mohli ve vyšších kategoriích plynule navázat. Pokud se jej hráči nenaučí do mladších žáků, zpravidla to již nedoženou. Jsem zastánce, že na silovou stránku hry má hráč čas do vyšších kategorií, ale technickou stránku své hry už musí umět a dále jí jen rozvíjí. Každý hráč od nás dostává zpětnou vazbu. Jsme technický tým, snažíme se hrát technicky a kombinačně, prostě Pardubice. Jako trenéři jsme na jedné vlně a hráči vědí, co je v dané sezóně vždy čeká. My potřebujeme hráče dostat na vrchol až ve vyšších kategoriích, každý hráč má však svůj progres nastavený v jiném věkovém období, proto dáváme prostor všem hráčům. Co mě velmi překvapuje je, že se v kategorii mladších žáků začíná velmi taktizovat ze strany trenérů. Bohužel tomuto trendu se musíme také přizpůsobit. Ale zda to je dobře, ať si každý odpoví sám. Vztahy s ostatními kluby máme však napříč mládeží velmi korektní. Na to, co jsem uvedl navazuje, že máme v každé mládežnické kategorií od mikropřípravky až po starší žáky dva týmy! To koresponduje s tím, že prostor dáváme většině hráčů, které v mládeži máme. Věříme a doufáme, že jsme stále dobrou adresou a děti se u nás cítí dobře a baví je to. Zastávám heslo, jak trénuješ, tak hraješ, co do toho člověk dá, to se mu vrátí. Abychom děti propojili s naším klubem, vrátili jsme se do pořádání Příměstského táboru, děláme Sportovní den s hokejbalem. To je vše zásluha lidí, kteří chtějí dětem zpestřit běžný celoroční tréninkový cyklus. Za to patří těmto lidem v klubu i rodičům poděkování.

Obecně platí, že děti se musí učit hrou, aby je to bavilo. Snažíte se dětem to učení ještě nějak zatraktivnit?

Malé děti se musí hrou a tréninkem určitě bavit, ale u vyšších kategorií, od mladších žáků už je učení základů nezbytné. Ve škole se taky spoustu věcí musí děti naučit a nelze některé fáze učení udělat extra zábavné, přesto jsou nezbytné. Tento názor bych tak nepřeceňoval. Já ho mám spojený zejména s kategorií mikropřípravek a minipřípravek a možná ještě přípravek. Samozřejmě někdy přirozená soutěživost z dětí vymačká nejvíc. Koncept turnajů úplně malých dětí je roky stejný. Děti šly hokejbal hrát kvůli kolektivu, kamarádům a proto, že na náboru střílely na branku a vstřelily góly. Proto bych tento wow efekt utužil i v rámci turnajů. V dětech vzbuzuje velké nadšení mít na sobě dres a hrát proti jiným klubům. V kategorii mikropřípravek si myslím, že by pomohlo hru zatraktivnit kdyby zde bylo nalepovací, nebo jinou formou vytvořené brankoviště do kterého by hráči nesměli vstoupit. Nyní zcela běžné vidíme jak hráči stojí před brankou a pro ty malé špunty není šance, jak ten vstřelit gól. Nad nějakou změnou by se komise mládeže mohla zamyslet. Do pískání zápasu se pouští nyní mladší rozhodčí, což je dobře a je to správná cesta. Rozhodčí je součást hry a mají to těžké. Ale chtělo by se to u malých dětí zaměřit na větší cit pro hru, kdy například hráč běží sám na branku a pískne se povinné střídání. Malému dítěti tohle špatně vysvětlíte, že o první gól na turnaji přišel kvůli povinnému střídání. Někdy ten cit pro hru by měl převážit, jsou to malé děti. U kategorie mladších žáků zase musí hráči vědět, kde je ta hranice v jejich hře a na ní musíme dbát i my trenéři v klubech, bez ohledu na výsledek zápasu. U této kategorie jsem schopen akceptovat nějaké neobratné podražení, sekání, kdy hokejka sjede. Ale nelze zde přecházet zákroky, které mohou přinést zranění, jako krosček, vražení, či jiné obdobné zákroky. Jinak ten směr mladých rozhodčích je správný, ale někdy všeobecně v mládeži chybí konstruktivní diskuze, která bude založena více než jen na stanovení pořadatelství jednotlivých turnajů.

Každoročně chystáš pro děti v klubu HDD (hokejbalový den dovedností). Co je to za koncept a bude se konat i letos?

Je to koncept, který vznikl myslím před dvěma, třemi lety. Je to "projekt" určený pro hráče našeho klubu od kategorie koncového ročníku minipřípravky až po koncový ročník mladších žáků. Je to vícefázový trénink, který je rozdělen do několika bloků a trvá cca 4 hodiny, samozřejmě s přestávkami. Hráči si zatrénují na hřišti i mimo něj. Průměrný počet účastníků je 35 až 40. Za tu dobu co to děláme se jej zúčastnilo přes 170 hráčů, někteří opakovaně. Termíny volíme, kdy se nehraje žádný turnaj či přebor žáků nebo na úvod nové sezóny. Myslím si, že kvalita jde stále nahoru a rozhodně si akce nezadá nic se svazovými CRD. Naší hlavní myšlenkou je, že se dne účastní hráči A týmu, kteří předávají své zkušenosti a ukazují dětem jakou cestu je potřeba ujít, než se z nich stane herně vyspělý hráč. Projekt má podporu i ve vedení klubu, za což mu děkuji. Vždy se těším na další akce a zájem dětí.

Autor rozhovoru: Jiří Voženílek

Autor fotek: archiv klubu