Jakube, o víkendu jsi vstřelil první gól v extralize. Můžeš nám ho prosím popsat?

Ano, po střele Luboše Moravce se míček odrazil do rohu, kde jsem ho sebral a podržel za bránou. Pak jsem přihrával mezi kruhy nabíhajícímu Dominiku Langovi, od kterého se mi míček odrazil téměř do prázdné branky, a naštěstí jsem to trefil. Byl to skvělý pocit vstřelit svůj první gól v extralize.

Na konci minulé sezony jsi ve finále FF vstřelí důležitý gól proti Kladnu. Dá se to porovnat?

Porovnávat se to dá jen těžko, i když oba góly jsou pro mě speciální. Gól proti Kladnu ve finále měl samozřejmě obrovskou váhu, hodně pomohl k titulu a ta euforie se fakt nezapomíná. Ale první gól za áčko je zase něco úplně jiného – prostě moment, kdy si uvědomíš, že to, o čem jsi dlouho snil, se fakt stalo. Oba góly mi zůstanou v hlavě hodně dlouho.

Začátek nové sezony je dost hektický. Škola, hokejbal ve dvou kategoriích, taneční. Jak to zvládáš a máš vůbec nějaký volný čas, kdyby sis sedl k nějakému filmu, nebo zahrál něco třeba na playstationu?

Start sezóny je opravdu hodně náročný. Musím skloubit školu, hokejbal a ještě taneční, takže mám teď program opravdu nabitý. Volný čas je teď hodně omezený, takže když už si někdy sednu k filmu nebo zahraju na počítači, je to spíš výjimečně a opravdu si to užívám. Snažím se to ale zvládat a vyvažovat tak, aby mě to bavilo a neztratilo se to, co mě naplňuje.

Jak vnímáš to, že jsi dostal už prvním rokem v juniorce dostal šanci v A týmu?

Vnímám to s obrovskou pokorou. Je to pro mě velká zkušenost. Upřímně jsem to vůbec nečekal, že si tam zahraju už v první sezoně za juniory. V áčku je znát velký rozdíl – všechno je rychlejší, tvrdší a kluci jsou samozřejmě mnohem zkušenější. Snažím se z toho vytěžit co nejvíc, učit se od nich a brát si příklad z jejich přístupu.

Máš za sebou dorostenecký titul, první start za A tým a hned i první gól. Bereš to hopem. Jaký je pro tebe další schůdek v tvé hokejbalové kariéře?

Teď je to pro mě hodně povedené období. Snažím se zůstat v klidu, dělat věci poctivě a hlavně se pořád zlepšovat. Cíl mám dál makat, pomoct týmu a s juniorkou zkusit dojít co nejdál. A jednou bych se samozřejmě chtěl podívat i do reprezentace, to by byl velkej sen.

V čem si myslíš, že ses za poslední dobu nejvíce posunul a co je na hřišti tvou předností?

Myslím, že jsem se za poslední dobu posunul hlavně v klidu na míčku a ve čtení hry. Snažím se víc přemýšlet, abych zbytečně nezmatkoval. Co se týče přednosti, asi bych řekl pracovitost a snahu být pro tým co nejvíc užitečný.

A kde myslíš, že máš největší mezery a co je potřeba zlepšit s výhledem na to, že bys chtěl pravidelně nastupovat v extralize mužů?

Jsem si vědom, že musím výrazně zapracovat na fyzické kondici, síle a vytrvalosti, abych se lépe vyrovnal dospělým hráčům v extralize. Cíl pravidelně nastupovat mě motivuje, ale zatím jsem rád za každou šanci, kterou dostanu.

V současné době jsi na pevno zaparkovaný na postu obránce, ale většinu svých mládežnických let si odehrál jako útočník. Kdy a co se změnilo?

Původně jsem se viděl spíš v útoku, to je fakt. Konkrétně u mě se to zlomilo na soustředění ve Svitavách, když jsem byl druhým rokem v dorostu. Trenér mě chtěl zkusit do obrany a to se stalo klíčovým momentem. Zpočátku jsem to bral jen jako experiment, ale rychle jsem zjistil, že mi ta pozice vyhovuje.

Když teď necháme hokejbal stranou, tak momentálně jsi druhým rokem na střední škole. Co je to za školu a jak se ti v ní daří?

Chodím na stavebku do Rybitví. Škola je v pohodě, i když občas je toho dost. Ale zatím se mi daří a známky mám slušné. Mám tam navíc super kolektiv, takže mě to baví a jsem tam spokojený.

Takže u tebe je vlastně škola za odměnu a po zápase se už zase těšíš na pondělí?

Rozhodně to pro mě není žádná odměna. Po zápase se víc těším na odpočinek než na školu. Ale i když škola není moje nejoblíbenější věc, vím, že tam taky musím věci dělat pořádně.

Autor rozhovoru: Jiří Voženílek